Meditace pěti úrovní - 3. část
Pokud jste přečetli 1. část a 2. část tohoto článku, možná jste pojednání o pěti úrovních rovněž pochopili jako nemálo lidí, s nimiž jsem si následně o tématu povídal. Zajímal jsem se o jejich názory, odpovídal na případné otázky, či jsme jen tak sdíleli své zkušenosti a zážitky z meditací. Většina však pochopila pět úrovní, jako něco, co je třeba projít celé, od 1. začátečnické úrovně, až po velice pokročilou 5. úroveň, kde je teprve čeká duševní poklad, svatý grál poznání, či dosažené mistrovství v meditacích.
Rozšíření tohoto článku o 3. část jsem původně neměl v plánu, ale přišlo to tak nějak samo. Zřejmě většinové vnímání konceptu úrovní ve smyslu "od základní po nejpokročilejší" nebo "od úvodní po tu skutečně důležitou" však není v tomto případě na místě a určitě stojí za to si vysvětlit proč?
Faktem je, že v meditacích se žádná mistrovství či soutěže nekonají. Meditace je pouze prostředek pro zlepšení našeho zdraví asi jako zubní kartáček. Jednotlivé úrovně se liší především svým účelem, ne pokročilostí, za níž byste si vysloužili černý pásek. Považovat tedy 5. úroveň za něco víc, než úroveň 1. je tedy něco jako, považovat mezizubní kartáček za něco víc, než běžný zubní kartáček.
Jak víme z předchozích článků, jednotlivé zmíněné úrovně jsou:
ÚROVEŇ 1. - KOTVENÍ
ÚROVEŇ 2. - JESKYNĚ
ÚROVEŇ 3. - ZAHRADA
ÚROVEŇ 4. - PRŮCHOD
ÚROVEŇ 5. - HLUBINY
V dnešním článku se tedy zaměříme především na účel jednotlivých úrovní a tentokrát zvolíme trochu jiné pořadí...
Začneme odzadu a rozebereme si nejprve úrovně 5, 4 a 3.
Průchod (4. úroveň) nám umožňuje získat určitý odstup od vlastního ega a pomáhá nám tak s přestupem ze Zahrady (3. úroveň) do Hlubin (5. úroveň)... A to je tak všechno, víc nemá smysl 4. úroveň rozebírat.
Mnohem obsáhlejší téma je rozdíl mezi 3. a 5. úrovní. Ve velké většině případů jsou v obou úrovních používané v podstatě stejné techniky primárně zaměřené na zpracování emocí. Zásadní rozdíl je ale v jejich aplikaci kvůli značně odlišným pravidlům chování v té či oné úrovni. To co si v Zahradě stačí bez jakýchkoliv omezení prostě vizualizovat neboli představit, je v Hlubinách třeba implementovat velice opatrně, trpělivě a většinou se svolením.
Pokud se však používají takřka stejné techniky ke zpracovaní toho samého... V čem je tedy rozdíl?
Rozdíl je především ve stáří emoce, kterou chceme zpracovávat. Pokud se jedná o emoci akutní, či pouze pár dní starou a máme ji stále jasně v živé paměti, bohatě nám k jejímu zpracování postačí prostředí Zahrady. Pokud se ale snažíme řešit emoci, kterou jsme prožili před desítkami let v raném dětství, velice pravděpodobně si nebudeme schopni tuto emoci skutečně vybavit. Snaha vzpomenou si, jak jsme se tehdy cítili jako malé díti většinou skončí pouze spíš rekonstrukcí, či odhadovanou napodobeninou zapomenuté emoce. Zkrátka si emoci spíš představíme, než skutečně vybavíme. A zde nastupuje jeden z hlavních významů prostředí Hlubin, kde se nesnažíme nic představovat nebo rekonstruovat. Požádáme-li a je-li nám vyhověno, prožijeme již dávno zapomenutou emoci v plné síle a se vším všudy. Zde je, z osobní zkušenosti, myslím na místě určité varování, že to může být o hodně víc, než je naše očekávání... Na druhou stranu víme přesně na čem jsme, s čím máme tu čest a co v nás skrytě kvasilo i celé dekády.
Prostředí 5. úrovně je však vhodné spíše pro účely autopsychoterapie, kterou má i často smysl stavět spíš na psychoterapii vedené. Jelikož své ego máte stále s sebou, jen trochu stranou, je tento prostor křehký jak vaječná skořápka. Když během průchodu 4. úrovní získáte od vlastního ega určitý odstup, v 5. úrovni ho, v jistém smyslu, vlastně neustále přesvědčujete "zůstaň prosím támhle v koutě, ať to nepoděláš" 🤣 Pravděpodobně se vám tedy sice nedostane návalu všeho možného i nemožného z hlubin vašeho nevědomí... Výhodou však je, že většinou můžete kdykoliv svobodně odejít. Jsou samozřejmě výjimky, ale nejsou příliš pravděpodobné, jelikož do takto hlubokého stavu se nedostanete jen tak...
Zahrada (3. úroveň), jak bylo již řečeno, nám poskytuje prostředí ke zpracovaní relativně mladých emocí a v určitém rozsahu i programování naší mysli prostřednictvím vizualizací. Zde je třeba zdůraznit rozdíl mezi vizí a vizualizací. V případě vizualizace se nejedná o žádnou tajemnou zprávu od vašeho nevědomí či halucinaci. Vizualizace je představa. Tedy pokud si máte něco vizualizovat, nehledejte za tím nic složitého a prostě si to představte. Čím detailnější představa to bude, tím lépe. Detailní představy vás odvedou mnohem dál od proudu rušivých myšlenek. Většina technik této úrovně pracuje s jednoduchým vzorcem o pěti krocích:
1) Představte si něco hezkého
2) Prozkoumejte vřelé pocity, jež vám tato představa navodila
3) Představte si něco nepříjemného, co vás v poslední době potrápilo
4) Najděte na tomto nepříjemném aspoň něco pozitivního, jako záchytné body
5) Na tyto záchytné body zkuste napojit vřelé pocity z 2. kroku
V praxi můžeme tuto metodu použít například takto:
Představte si blízkého člověka a prozkoumejte své vřelé city k němu. Pak si představte člověka, který vám v nedávné době ublížil. Zamyslete se nad jeho situací, životními okolnostmi a pohnutkami. Obzvlášť pokud jste fanoušky japonského anime, zajisté moc dobře víte, že nenáviděný padouch je padouchem pouze do okamžiku, kdy je vám odhalen příběh jeho dětství.😆 Od té chvíle vám ho začne být vlastně spíš líto.
A přesně to je hlavní princip této techniky, která mám umožňuje rozvíjet schopnost soucitu.
Nebo takto:
Vybavte si některou vaši šťastnou vzpomínku a prozkoumejte pocit radosti, jež vám přinese. Dále si vybavte událost, která pro vás byla v nedávné době náročná a pokuste se na ní nalézt aspoň nějaké benefity. Pokud se vám to podaří, zkuste na tyto výhody vztáhnout pocit radosti ze šťastné vzpomínky a rozvinout tak za ně vděčnost.
Na první pohled se to může zdát jako sluníčkářskej bullshit... Pokud chcete bojovat, bojujte, obzvlášť pokud k tomu máte pádný důvod. Faktem ale je, že zloba a nenávist trvající celé měsíce, ne-li roky ke šťastnému životu nikomu nepomáhá. Volba, s jakými pocity chcete trávit svůj život a utvářet vlastní pojetí reality je pouze na vás. Zvolte si sami.
Jeskyně (2. úroveň) nám slouží k prohloubení kontaktu naší mysli a naším tělem. Umožňuje nám se více seznámit s tím, jak se naše tělo cítí a co se nám snaží říct... Jak rychle nám buší srdce, jaká máme po těle svalová napětí, zda někde cítíme mravenčení, brnění, či dokonce bolest. Nebo naopak, zda jsme schopni vnímat všechny jeho části od prstů nohou, až po temeno hlavy. Pokud ne, zaměřením pozornosti do necitlivých míst můžeme jejich vnímání postupně znovu obnovit. I zde lze využít pomoci vizualizace, tedy představy například paprsku světa, jež prosvěcuje a prohřívá každou část těla jeden milimetr po druhém. Další možnou vizualizací může být například hřejivá kapalina, která se vaším tělem rozlévá a prohřívá všechna jeho zákoutí... Ať už si sami vymyslíte jakoukoliv představu, která vám bude vyhovovat a bude pro vás příjemná, pravděpodobně splní svůj účel. Důležité je pouze zachování principu věnování hlubší pozornosti vašemu tělu a neopomíjení žádné z jeho částí.
Kotvení (1. úroveň) není ani tak vstupní branou do meditace, jako spíš jejím jádrem a nejdůležitější částí. Všechny návazné úrovně už se vlastně zaměřují jen spíše na "doplňkovou práci" a jsou pouze takový bonus. To hlavní, o čem celá meditace ve své podstatě je a co umožňuje jakoukoliv další efektivní práci ve všech ostatních úrovních, je předmětem právě této úrovně... NEMYŠLENÍ, tady nevěnování pozornosti proudu myšlenek. Nemyslet určitě neznamená, že vám hlavou neprojde ani jedna jediná myšlenka, naopak velmi pravděpodobně jich projde spousta. Jde pouze o osvojení si dovednosti nevěnovat jim pozornost.
Pro názornost si představte, že stojíte například na náměstí velkoměsta a kolem procházející stovky lidí jsou jako vaše myšlenky. Pokud budete trvat na tom, aby všichni lidé rázem zmizeli a vy jste měli celé náměstí jen a jen pro sebe, budete leda tak zklamaní či frustrovaní, že vaše přání nikoho nezajímá. Po náměstích lidé prostě chodí a chodit budou. Rovněž ale nechytejte každého kolemjdoucího za ruku s tím, že ho aspoň kousek doprovodíte. Nemyslet je jako stát klidně uprostřed náměstí a kolemjdoucích lidí si nevšímat. Nechte tedy myšlenky jen volně proudit kolem a nechytejte hned každou za ruku.
Nevěnovat proudícím myšlenkám pozornost je však mnohonásobně těžší než kolemjdoucím lidem. Neškodí si tedy pomoct jednoduchým trikem. Aby vaši nezaměstnanou pozornost nestrhávaly valící se myšlenky, není nic snazšího, než svou nezaměstnanou mysl jemně zaměstnat. Zaměření se na v podstatě jakýkoliv stabilní a nepříliš intenzivní vjem nám pomáhá získat určitý odstup od, jinak neodbytných, myšlenek. Tyto stabilní a ideálně až konstantní přiměřené vjemy nazýváme kotvami, jelikož nám pomáhají zakotvit se v přítomném okamžiku. Jako kotva nám může dobře posloužit vlastní dech, tlukot srdce, zvukový tón nebo šum, vůně či mnoho dalšího.
Zaměřením pozornosti však není myšleno urputné a usilovné soustředění.
Je to spíš asi jako něžně obejmout někoho blízkého a užívat si tento kontakt, ne ho vší silou sevřít, že z něj div nevymačkáte duši, aby vám náhodou neutekl. Pokud se nechtěně přeci jen zachytíte nějaké myšlenky, což se pravděpodobně stane mnohokrát... v pořádku, netrapte se tím, jen se v klidu a nenuceně opět vraťte ke své kotvě.
Nejpodstatnější na 1. úrovni je však to, že nám ani zdaleka nepomáhá "pouze" se zklidněním mozkové aktivity a redukce stresu. I ta nejzákladnější cvičení nám, ač nepřímo, pomáhají rozvíjet též aspekty, se kterými pak 2. a 3. úroveň již pracují cíleně. Nejen z tohoto důvodu tedy tvoří procvičování "kotvení", aspoň dle mého názoru a vlastního cvičení, přibližně 70% celkové meditační praxe. Dalším výrazným důvodem je i časová nenáročnost. Všechny ostatní úrovně vyžadují již určitou přípravu a tedy i čas. Oproti tomu dovednosti 1. úrovně lze procvičovat libovolně a kdekoliv od několika sekund tzv. "meditací jednoho dechu" až po klidně několika hodinové jednotky. Záleží pouze na vás, jak máte čas a chuť.
Navíc jelikož hlavními a nejlépe dostupnými kotvami budou vždy především dech a tlukot srdce, 1. a 2. úroveň se často sami a velice snadno prolínají a dochází tak vlastně k procvičování obou úrovní současně.
Faktem tedy je, že úrovně 1., 2. a 3. jsou v běžném procvičování meditace praktikované nejčastěji a pro kvalitu běžného života nabízejí nejvíce benefitů.
Mnoho lidí, kteří s cvičením meditace teprve začínají, se mylně domnívá, že by měli hned zažívat halucinace, propady do nevědomí a toulky po vesmíru... 😆 Což se samozřejmě neděje a tak se často ptají, zda to dělají správně, co mají vidět, co mají cítit, kde si co mohou dalšího nastudovat, jaké další speciální techniky by jim pomohly dostat se do hlubokého meditativního stavu, atd. Přílišné přemýšlení o meditaci je od ní však ve skutečnosti odvádí dál a dál.
Ta zásadní technika je pouze jedna jediná:
Pšššššššššššššššššt........................, nemyslet, vzpomínáte? 😉
Prostě si sedněte nebo lehněte, mlčte a pokuste se nemyslet. V tomto případě naleznete v tichu mnohem více odpovědí než na Googlu a cvičení meditace vám zodpoví mnohem více otázek, než věčné přemýšlení o ní.
Pokud byste však chtěli aspoň nějaká prostá vodítka pro jednotlivé úrovně, zapamatujete si následující:
ÚROVEŇ 1. - KOTVENÍ - "Zaměř svou pozornost"
ÚROVEŇ 2. - JESKYNĚ - "Vnímej se"
ÚROVEŇ 3. - ZAHRADA - "Představ si"
a popřípadě
ÚROVEŇ 4. - PRŮCHOD - "Poddej se"
ÚROVEŇ 5. - HLUBINY - "Požádej a čekej"
Máte pocit, že se vám "nemyšlení" nedaří? V pořádku, prostě to zkoušejte dál. Možná jen dneska není ten den. A možná se vám podaří nevěnovat myšlenkám pozornost až za týden, nebo možná za měsíc... je to úplně jedno. Vše chce jen svůj čas a praxi. Meditaci se někdy též říká "silový trénink mysli", což je poměrně výstižné přirovnání. I v silovém tréninku málokdo zvedne hned napoprvé třeba 150kg činku. To většinou vyžaduje pravidelné cvičení a čas jednak k rozvoji potřebné dovednosti, ale i ke strukturální adaptaci kostí, vaziva, šlach, svaloviny a dalších tkání. U meditace je to stejné. Jednak potřebujete rozvinout určitou dovednost a postupně dojde vlivem neuroplasticity i k proporčním změnám jednotlivých mozkových center. Takže pokud s meditací začínáte, máte pocit, že se vám nedaří a že se nic neděje... přesto se však k nemyšlení stále snažíte pravidelně a vytrvale přibližovat... Nebojte, vedete si skvěle a děje se toho hodně. Chce to jen čas.
Význam meditace a její benefity nám rovněž přiblíží i následující výzkumy...
Doktorka Sara Lazarová (Sara Lazar Ph.D.) z Harvardské univerzity provedla na téma meditací dvě studie. První z roku 2005 se zaměřila na porovnání rozdílů mozku po stránce velikosti a aktivity jednotlivých center. Studie porovnávala mozky lidí starších 50 let nepraktikujících meditaci s mozky lidí meditaci dlouhodobě praktikujících ve stejné věkové kategorii. Výsledkem pozorování byly o poznání lepších kognitivní funkce, méně intenzivní reakce na stres a z hlediska aktivity celkově mladší mozek u subjektů dlouhodobě pravidelně praktikujících meditaci.
Druhá studie z roku 2011 však učinila zásadnější objev. Studie se zúčastnili pouze lidé, kteří s meditací neměli žádné předchozí zkušenosti. Pomocí magnetické resonance jim byl pořízen vstupní scan mozku a po 8 týdnech každodenní meditace, přibližně 30-40 minut denně, i výstupní scan mozku. Po porovnání vstupních a výstupních dat byly pozorovány zřetelné změny ve velikosti jednotlivých mozkových center. Za zmínku určitě stojí například výrazné zmenšení Amygdaly, centra obsluhujícího stresovou reakci "bojuj nebo uteč". Během pouhých 8 týdnů tedy došlo u testovaných subjektů, mimo jiné, ke zvýšení odolnosti vůči stresu.
Jelikož byly subjekty studie lidé bez jakýchkoliv předešlých zkušeností s meditací, dá se rovněž předpokládat, že na oněch 8 týdnů byli seznámeni pouze s nějakou ryze základní technikou 1. až 2. úrovně.
Z toho vyplývá, že "základní" určitě neznamená "neúčinné". Naopak nejúčinnější nástroje jsou většinou ty nejjednodušší, které však máme nejsnáze k dispozici a tedy po nich i nejčastěji sáhneme. Obecně nejlépe fungují především ta cvičení, které praktikujeme nejčastěji a pravidelně.
Za zmínku stojí i experiment provedený na myších, kdy byl subjektům proveden scan mozku za účelem zjištění velikosti Amygdaly. Tyto myši byly po vstupním scanu umístěny na 10 dní do záměrně velice stresujícího prostředí a následně jim byl proveden výstupní scan s výsledkem výrazného zvětšení Amygdaly. Po opětovném umístění do známého a poklidného prostředí byl těmto hlodavcům proveden poslední scan po 3 týdnech. Výsledkem byla stále zvětšená Amygdala a myši pořád vykazovaly známky značně stresového chování.
Závěrem lze tedy říct, že je do značné míry pouze na nás, jak necháme naše mozková centra a s nimi i naše emoce a vnímání reality rozvíjet. Zda pouze necháme okolní stres, aby si nás vycvičil k obrazu svému. Jakmile si z nás však udělá svou loutku, sám od sebe nás už jen tak nepustí... Nebo zda využijeme možnosti si prostřednictvím pravidelné meditace vycvičit náš mozek jak k větší odolnosti vůči stresu, tak i opět k šťastnějšímu pohledu na svět.
Nyní vám již jen poděkuji za vaši pozornost a těším se na viděnou opět příště.
Tak zatím zdar a hlavně nemyslete 😉