Antonín Tůma

RANNÉ DĚTSTVÍ

Narodil jsem se koncem září 1982 v Praze. Můj táta tehdy pracoval jako strojní zámečník a máma jako telefonní spojovatelka. To co však moje rodiče svedlo na společnou cestu životem byla lehká atletika. Oba se na soutěžní úrovni zaměřovali na běh 100, 200 a 400m. Táta pak též na překážkový běh 400m a máma na štafetu 4x 100 i 4x 400m.

Když mi byl zhruba jeden rok, dostal můj táta pracovní nabídku, kterou nešlo odmítnut. Pracovní pobyt v Alžírsku na pozici strojního technika byla neodolatelná příležitost jak z důvodu finančního ohodnocení, tak možnosti poznat krásy afrického kontinentu. Odcestoval tedy do Alžíru zařídit vše potřebné a máma společně se mnou jsme za ním odletěli přibližně o měsíc později. Láska mých rodičů ke sportu se samozřejmě promítala do mé výchovy od samého začátku a oba mě srdečně podporovali ve všech možných pohybových aktivitách. Pokud jde o krásy afrického kontinentu, tak i co si sám pamatuji, skutečnost ani zdaleka neodpovídala romantickým představám z filmů... Ostatně jako všude, něco bylo super, něco ne. To co však bylo bezesporu naprosto super, bylo moře a možnost v něm trávit minimálně většinu každého víkendu. Dříve než jsem se naučil pořádně plavat, jsem se samostatně a s nadšením potápěl s brýlemi. Na tu chvilku se vydrápat k hladině pro nádech šlo naštěstí tak nějak vždycky 😆. Bude to pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se naučil plavat na hladině relativně pozdě. Prostě jsem v tom neviděl smysl... vždyť pod vodou je to stejně o tolik zábavnější a zajímavější. Popravdě i dnes si nedokážu úplně představit plavat na hladině delší vzdálenost, protože je to prostě nuda. Naopak freediving pro mě už navždy zůstane naprostou láskou ve vodní říši.

ZÁKLADNÍ ŠKOLA

Když mi bylo přibližně 7,5 roku, vrátili jsme se s rodiči zpět do Čech. Jako zářijové dítě jsem měl pro nástup do základní školy rok odklad, takže jsem do první třídy přišel jen s půlročním zpožděním. Jak už to tak bývá, první sportovní krůčky jdou obvykle ve stopách rodičů a dětské tréninky všeobecné lehké atletiky se staly jasnou volbou, kam mě rodiče přihlásily. Na tréninkách jsem si jako děti vyzkoušeli všemožné disciplíny, ale po vzoru rodičů mě to přirozeně nejvíc táhlo ke sprintu a překážkovému běhu.

Po dokončení 3. třídy dostal táta nabídku na další pracovní pobyt a během prázdnin jsme se tedy odstěhovali zpět do Alžíru na dalšího 1,5 roku.

4. třídu jsem nastoupil v místní francouzské škole. První měsíce byly poměrně náročné, jelikož jsem francouzsky neuměl vlastně vůbec. Děti se ale naštěstí učí velice rychle... takže po přibližně 3 měsících jsem se byl schopný bez větších obtíží domluvit, po půl roce jsem mluvil zcela plynně a po roce začal ve francouzštině i přemýšlet.

Během toho následujícího roku a půl ale v zemi, hlavní město Alžír nevyjímaje, eskalovala občanská válka vysoko nad únosnou a pro nás - cizince bezpečnou mez. V polovině 5. třídy jsme se tedy vrátili, nebo přesněji spíš utekli, zpět do Čech.

Ač mě v té době běžecké disciplíny stále skutečně bavily, hlavním motivem byla přeci jen především touha udělat rodičům radost, aby na mě byli oba pyšní... S nezadržitelně nastupující pubertou však tato potřeba slábla a sílila potřeba jít si svou vlastní cestou a dělat sport, který si vyberu pouze já sám a budu ho dělat pouze a jen kvůli sobě a pro sebe. Postupně jsem tedy během základoškolských let vyzkoušel další sporty, jako tanec - hiphop + RNB, basketball a samozřejmě, jako většina kluků v devadesátkách, ovlivněný filmy s Jean-Claude Van Dammem, Brucem Lee, Michaelem Dudikoffem, Stevenem Segalem, Jackie Chanem, Jetem Li a mnoha dalšími... i karate. Nic mě ale neoslovilo natolik, abych u toho vydržel déle než cca dva roky.

STŘEDNÍ ŠKOLA

Ke konci základní školy a při nástupu na školu střední se mnou stejně jako se všemi ostatními cloumala puberta a se sportem to nebyla žádná sláva. Ve druháku strojní průmyslovky však jeden ze spolužáků přišel se zajímavou zprávou. Prý začal chodit na lekce historického šermu. Jako tehdejšímu fanouškovi RPG her mi to přišlo jako zajímavá legrace, kterou stojí za to vyzkoušet. Vlastně jsem to v tu dobu ani nebral jako sport, spíš pouze jako to divadýlko co je občas k vidění na hradech a kratochvíli dráždící mojí zvědavost. Již po prvním tréninku v úterý 21. března 2000 od 18:30 jsem však byl naprosto ohromen a okouzlen náročností, zábavností a až striktní matematickou techničností tohoto pro mně stále fascinujícího sportu, který k mé radosti v průběhu let získává pomalu, ale jistě na větší vážnosti i popularitě. Po druhém tréninku, jež proběhl následující čtvrtek, jsem měl jasno a ihned po návratu domů jsem na rodiče spustil žalostné "PROSÍM, PROSÍM!", zda by mi neposkytli peníze na nákup vybavení. Rodiče byli velice laskaví a hned následující den po škole jsem si jel pro svůj první dlouhý meč.

Z tréninků 2x týdně se rychle stal životní styl a četnost tréninků začala narůstat, až jsem se v jednu dobu dostal na pravidelných 8 tréninků týdně - každé odpoledne a v neděli dopoledne i večer. Tréninky se vesměs zaměřovali jak na šermířské dovednosti, tak i kaskadérskou průpravu. Trénoval jsem v šermířské škole, se skupinou historického šermu "Družina Habarta Maršíka z Hrádku a Lopaty-katolického rytíře a zemského škůdce" (jo, dost šílenej název, ale jakmile si to jednou zapamatujete, je už těžký to zapomenout), do níž mě přivedl kamarád, či jen tak s kamarády v parku.

Zbylý volný čas jsem pak věnoval úvahám, co na příštím tréninku udělat lépe. Prostě jsem tím žil.

NÁSTUP DO ZAMĚSTNÁNÍ

Po absolvování strojní průmyslovky byl na řadě nástup do zaměstnání. Má představa byla pracovat někde v oddělení konstrukce u rýsovacího prkna, nebo v té době už spíš na počítači v některém z CAD systémů a vymýšlet konstrukční řešení strojů budoucnosti 😆. Skutečnost se však ukázala o dost přísnější a sehnat v oboru strojírenství podobnou práci bez předchozí praxe byl takřka nadlidský úkon. Nakonec mi táta pomohl sehnat velice skromně placenou práci strojního zámečníka. Mým původním představám tato pozice sice vůbec neodpovídala, ale po mnoha neúspěšných pohovorech jsem za ní byl i tak vděčný. Koneckonců, nějak se začít musí a nic nemusí být napořád. A taky nebylo... Po přibližně půl roce mě máma informovala, že ve firmě, kde tou dobou pracovala jako technická poradkyně, shánějí obsluhu CNC obráběcích strojů. Vysněná kancelář konstrukce to sice nebyla, ale od šmrdlání pilníkem to k programování obráběcích strojů byl určitě posun. Nastoupil jsem tedy jako obsluha a programátor CNC frézky. V průběhu následujících osmi let jsem se z dílny od stroje přesunul do kanceláře na pozici CAD/CAM programátora, technologa a nakonec i vedoucího CNC oddělení, které se za tu dobu rozrostlo z jednoho na 5 obráběcích center. Za těch 8 let jsem zaškolil řádově desítky lidí na různé pozice našeho oddělení, což jak jsem si postupně víc a víc uvědomoval, mi vlastně přineslo mnohem větší pocit radosti a naplnění, něž práce samotná. To, co mě skutečně bavilo, bylo hlavně předávání vědomostí a výuka.

Nejinak tomu bylo i v oblasti sportu. Po rozpadu šermířské skupiny, ve které jsme s kamarádem doposud působili, jsme se rozhodli založit skupinu vlastní pod názvem SHŠ Hladomor, která se v blízkých letech rozrostla na asi 13 členů. Pod "historickým šermem" se v té době dalo představit všelico - duelové bojové umění beze zbroje, duelové bojové umění ve zbroji, divadelní vystoupení, formační bojové umění ucelené skupiny/jednotky, účast na rekonstrukcích dobových bitev, prezentační a vzdělávací akce oživené historie, role-plaing hry s dřevěnými či měkčenými zbraněmi... Ve výsledku se mnoho lidí označovalo za šermíře a přitom každý dělal něco trochu jiného. I naše skupina se dlouho hledala v tom, na co se chceme vlastně zaměřit a do čeho investovat peníze, čas i úsilí. Mezi členy našeho uskupení nepanoval v tomto ohledu jednotný názor. Někdo radši jezdil na bitvy, někoho víc zajímala rekonstrukce dobového způsobu života, někoho víc technika boje ve formaci... Scénická vystoupení byla zas vlastně jediná možnost, jak do skupinové kasy přinést i nějaké peníze. Volba to byla těžká. To co nejvíce zajímalo mě, byla technika duelového boje beze zbroje, zaměřená především na dlouhý meč. Této disciplíně se postupem času začalo samostatně říkat Feder Fechten a společně s bojem dýkou, o nějž jsem se okrajově rovněž zajímal, spadal pod zkratku HEMA (Historical European Martial Arts).

Technika šermu byla, aspoň do jisté míry, ale potřebná pro nás všechny, takže jsme zavedli pravidelné tréninky šermu ať už venku v parku, či v pronajaté tělocvičně. Vedení tréninků bylo v tomto ohledu svěřeno mě, jelikož jsem v tomto ohledu projevoval asi největší nadšení a zápal... Tak začala má amatérská dráha instruktora šermu dlouhým mečem, která hladce spojovala mou lásku ke sportu a radost z výuky a předávání informací. Sám jsem se v oblasti šermířského umění dále vzdělával a rozšiřoval své povědomí o principech a způsobech duelu se zbraní. Postupem času jsem si však začínal uvědomovat, že to není jen o dovednosti ovládat meč, ale o kvalitě pohybu obecně. Začal jsem se tedy podrobněji zajímat i o tuto oblast - jak zlepšit rozsah pohybu, sílu, rychlost, jak předcházet zbytečným zraněním zapříčiněných neefektivním pohybem, nebo jak efektivně vyrovnávat proporční asymetrie, které k tomuto sportu bohužel neodmyslitelně patří. Jednoho dne se mi do rukou dostaly knihy od Pavla Tsatsoulina "Relax into Stretch" a "The Naked Warrior", které konečně jasně popisovaly principy rozvoje mobility a sily. Popravdě až díky těmto knihám mi fitness a posilování začalo konečně dávat větší smysl. Více informací s sebou však přineslo ještě víc otázek, na které jsem potřeboval odpovědi.

PRÁCE BYLO DOST, NA ŘADĚ JE POSLÁNÍ

Instruktorská zkušenost v rámci naší šermířské skupiny mi podala jasnou zprávu, že trénování je to, co mě skutečně baví a naplňuje. V roce 2011 se mě tedy zmocnila myšlenka absolvovat trenérský rekvalifikační kurz. Chtěl jsem jednak získat víc ověřených informací, jak rozvojem obecné kvality pohybu pomoci sobě i svým kamarádům a svěřencům s nimiž jsem šermoval. Také jsem si ale začal pohrávat s možností uplatnit své znalosti, jako možnou formu přivýdělku i příležitost pozitivně ovlivnit životy dalších lidí.

Popravdě, rekvalifikační kurz mi ale neposkytl informace dle mých očekávání. Aspoň jsem ale jednak získal akreditaci pro vázanou živnostenskou činnost a díky nově nabytým znalostem anatomie se mi i značně prohloubilo uvažování o lidském těle a jeho pohybových funkcích. Potřeboval jsem ale víc.

Pokračoval jsem tedy s hromaděním a četbou tematické naučné literatury. Mimo naší šermířskou skupinu jsem po večerech začal působit i jako "trenér do domu", nejdříve po kamarádech a známých, posléze i na pár doporučení.

OK, dnes mohu říct, že to byla spíš slepá ulička 😆, ale byla to aspoň nějaká zkušenost a počátky aspoň nějaké praxe. Začalo mi být jasné, že dojíždění za klienty je naprosto neefektivní cesta a že potřebuji nějaké stabilní zázemí.

Ve firmě, kde jsem stále pracoval jako CNC programátor, jsem již pociťoval veškeré možné příznaky vyhoření a touha kompletně změnit ve svých 30 letech celou dosavadní profesionální karieru byla neutišitelná. Nakonec jsem podal výpověď a nastoupil v jiné firmě na pozici designéra průmyslového balení. Plán byl prostý: během tříměsíční zkušební doby si sehnat zázemí v nějakém fitness centru a aspoň pár klientů, kteří by mi pokryli bazální životní náklady.

Nooo, ani tohle mi úplně nevyšlo. Z tříměsíční zkušební doby se rychle staly plné tři roky a po návštěvě několika komerčních fitness center jsem měl naprosto jasno, že podobné prostředí není vůbec nic pro mně. Mělo to ale i určité výhody... Uvědomil jsem si, že zázemí musím hledat jinde a že se v oboru pohybového, silového a kondičního rozvoje potřebuji stále ještě hodně vzdělávat. Stabilní příjem a příznivá pracovní doba mi aspoň umožnily na sobě dál pracovat.

V polovině roku 2012 se však udál okamžik, který odstartoval jednu z největších změn v mém životě a na internetu jsem objevil jméno Pavla Macka, Justýny Mackové a školu KB5, která vyučoval metody Pavla Tatsoulina přímo v Čechách. Příležitosti učit se přímo od žáků autora mých oblíbených publikací nešlo odolat a v listopadu 2012 jsem tedy navštívil svůj první seminář v KB5. V nadcházejících letech jsem pochopitelně prošel i všemi ostatními semináři, které škola nabízela.

Na začátku roku 2013 jsem na internetu nalezl ještě další jméno... Martina Snášela a jeho Coretraining.cz. Jeho širokou paletu seminářů jsem též začal s nadšením a zájmem navštěvovat. Martinův přístup k výuce se od Pavlova poměrně lišil a mohu říct, že v mých očích se tito dva mistři svého oboru velice dobře doplňovali. Pavel skvěle vyučoval techniku cviků, principy zpevnění a relaxace, či práci s dechem. Naproti tomu Martin jasně a srozumitelně vysvětloval souvislosti jednotlivých funkcí pohybového aparátu skrze anatomii i praktická cvičení.

Na své trenérské cestě jsem v příštích letech měl tu čest učit se od mnoha skvělých učitelů celosvětově známých jmen. Ovšem za své skutečné mentory, kteří mě po trenérské stránce doslova vychovali mohu označit pouze právě Pavla Macka a Martina Snášela, které budu mít s vděčností vždy v hluboké úctě.

Pro mě zásadní zvrat konečně přišel na začátku roku 2014, kdy jsme s Pavlem Mackem a jeho ženou Justýnou po skončení jednoho z jejich seminářů zašli na společnou večeři. Během ní se Pavel zmínil o svém plánu rozšířit instruktorský tým školy KB5 a zároveň mi nabídl možnost být jeho součástí... Bez nadsázky, nezačít řvát radostí na celou restauraci mě stálo docela hodně sil. Konečně to bylo tady, konečně se mi začal plnit sen.

Ještě téhož roku jsem tedy začal na Pavlových lekcích a pod jeho bedlivým dohledem působit jako pomocný instruktor v zácviku. Dostal jsem na starost 3 nováčky, jejichž jména a tváře si pamatuji dodnes.😉 Učil jsem se, jak vézt malou skupinu, větší skupinu, občas v případě Pavlovi nepřítomnosti si i vyzkoušel vézt celý trénink a především jsem se učil mluvit nahlas (s tím jsem měl, jako naprostý introvert, dlouho dost zásadní problém 😆). Po asi půl roce zácviku mi byly plně svěřeny první lekce. V polovině roku 2015 jsem podal výpověď na pozici designéra průmyslového balení a konečně mohl nastoupit do KB5 jako instruktor silového a kondičního tréninku na plný úvazek.

KB5

Tou dobou již začínal KB5 Gym působit jako zastoupení mezinárodní organizace silového a kondičního tréninku Strongfirst v Čechách. Dalším krokem pro mé vzdělání bylo tedy pochopitelně absolvování prestižní instruktorské certifikace SFG1 (Strongfirst Girya Level 1) zaměřené na metodiku cvičení s kettlebell. Ke splnění náročných technických i výkonnostních zkoušek jsem se začal pod Pavlovým dohledem a vedením připravovat s půlročním předstihem a svou první mezinárodní certifikaci úspěšně absolvoval v létě 2015 v Itálii. Po získání SFG1 jsem si pár měsíců odpočinul, cvičil jen tak pro radost a především zpracovával nově získané informace a detaily.

Na začátku roku 2016 už bylo odpočinku dost a na obzoru se objevila další meta. Zahájil jsem tedy cca devítiměsíční přípravu na certifikaci SFL (Barbell Strongfirst Lifter) zaměřenou na metodiku cvičení s velkou činkou. V listopadu téhož roku jsem úspěšně absolvoval SFL a opět po krátkém odpočinku se začal připravovat na SFG2, jejíž požadavky jsem splnil v listopadu 2017.

Poslední dílek ze skládačky Strongfirst curricula - tedy SFB (Strongfirst Bodyweight) jsem úspěšně absolvoval v září roku 2020 a tak získal i titul Strongfirst Elite, který je pro mě důležitý hlavně jako připomínka toho, jakou cestou jsem prošel, co se naučil a chci předávat dál...

Kromě certifikací, a především znalostí jejich prostřednictvím získaných pod záštitou Strongfirst, jsem však stál i o jiný úhel pohledu na celou problematiku silového a kondičního rozvoje a zúčastnil se i mnoha dalších tuzemských či zahraničních kurzů a certifikací zaměřených na rozvoj pohybu, mobility, síly, vytrvalosti, práci s dechem, běžeckých dovedností, sestavování cvičebních programů a mnoho dalšího...

K mému překvapení mi v květnu 2022 bylo od vedení Strongfirst nabídnuto povýšení do hodnosti Strongfirst Team Leader, které jsem s vděčností přijal.

Rozšiřování teoretických znalostí v oboru bylo nezbytné, ale zajisté ne to nejdůležitější. Stejně nebo možná i víc důležitá byla především praxe. Možnost rovnou uplatňovat všechny znalosti a postupy, zlepšovat se v nich, ověřovat jejich efektivitu i pravdivost (občas i ne zcela pravdivost...). To vše na skutečných a velice odlišných lidech různého věku, pohlaví, fyzické i psychické kondice nebo zdravotních omezení. Zároveň jsem měl možnost pracovat i v různých podmínkách a situacích od individuálních lekcí, přes malé skupiny, velké skupiny, semináře, online individuální lekce, online skupinové lekce až po kempy o více než stu lidech. Od svých žáků se vždy nakonec naučíte nejvíc.

Za všechny tyto příležitosti, možnosti a svěřenou důvěru jsem a vždy budu Pavlu Mackovi a jeho škole KB5 vděčný. Sám bych se k podobným zkušenostem propracovával nesrovnatelně pomaleji a kdo ví jestli vůbec.

Závěrem bych chtěl tedy srdečně poděkovat všem svým učitelům, žákům, kolegům v gymu i mimo něj, lidem, kteří mě na mé cestě podpořili a pokud jste to dočetli až sem, děkuji i Vám za Váš zájem a pozornost.

Přeji Vám zdar a sílu.